11. den - vycházka z blázince mezi "normální" lidi
Na sobotní odpoledne jsem byla domluvená s babičkou, že přivede dcerku o půl druhé k nádraží a půjdeme do cukrárny jako minulý víkend. Marek mě a Honzu svezl svým autem do města. Vyrazili jsme po obědě a zaparkovali kus od nádraží, kde Marek potřeboval. Zbývalo mi ještě dost času do srazu s babičkou, tak jsme já a Honza vyrazili k nádraží pěšky. Cestou jsme si povídali, hlavně Honza mluvil, jak to má ve zvyku.
Říkal, že je moc rád, že jsme se tady poznali, a že by byla škoda, kdyby naše kamarádství skončilo, až ho za pár dní propustí domů. Prý by chtěl se mnou zůstat v kontaktu a občas se sejít, nebo jet někam na výlet. Buď jen my dva, nebo by se rád seznámil i s mým mužem. Chabě jsem mu odporovala, že mi to nepřipadá dobrý nápad, a nevím, co by manžel řekl. Asi nebude mít zájem se seznamovat s mým kamarádem. On tvrdil, že já se přece můžu kamarádit, s kým chci. Odpověděla jsem, že si prostě ani neumím představit, jak doma oznámím, že jdu s kamarádem na rande. Uklidňoval mě, že o rande by v žádném případě nešlo. Rozhodně nám prý nechce narušovat náš vztah.
Zase mi povídal o té své bývalé kamarádce, která se pořád přetvařovala. Vypadalo to, že o něj má zájem, a přitom je to potvora, která teď „hází očkem“ po jiných chlapech. Kdyby mu to prý řekla na rovinu, že s ním nechce nic mít, nebyl by teď na ni tak naštvaný a zklamaný. Na jeho neustálé naléhání, abychom si volali a psali, jsem několikrát odpověděla neurčitě: „nevím, možná“. Zasmál se a říkal, že já taky odpovídám úplně bezvadně.
Nadechla jsem se teda a řekla mu jasně: „Tak dobře. Budeš z toho asi taky zklamaný, ale já se po propuštění kamarádit nechci. Teď je to pro mě zpříjemnění, že si můžeme povídat, chodit na procházky a kreslit. I s ostatními tady můžu navázat kamarádský vztah a pomáhá mi to k uzdravování. Doma by to ale pokračovat nemohlo.“ Ani na to nijak nezareagoval, protože jsme došli k nádraží, kde se odpojil a šel si po svém. Mám pocit, že ani neřekl: „tak ahoj“,nebo aspoň: „bú“.
Zůstala jsem najednou sama před nádražím a měla jsem ještě víc než půl hodiny času do srazu. Vešla jsem do vestibulu a v kavárně si objednala cappuccino. Sedla jsem si k poslednímu volnému stolečku a do kafe mi začaly kapat slzy. Zdálo se mi, že jsem všechno úplně podělala. Ani ne to, že jsem Honzovi nakonec otevřeně řekla, jak to je. Ale spíš to, jak jsem se k němu doteď chovala. Fakt jsem se přetvařovala a předstírala, že mě zajímá to, o čem mluví, protože mi lichotil jeho zájem a pochvaly, které cvičně trousí, kudy chodí. I když jsem mu slibovala, že zavčas řeknu, až toho bude moc, neřekla jsem nic.
Podívala jsem se jako nezúčastněný pozorovatel sama na sebe a uvědomila jsem si, že když s ním mluvím, nakláním se blíž k němu, směju se, i když on vůbec nemá stejný smysl pro humor jako já, vypadá to, že s ním za všech okolností souhlasím. Začala jsem se s ním bavit nějak automaticky, ale později jako bych se rozhodla, že ho budu přijímat bez výhrad, že si to určitě zaslouží. Že se s ním nikdo jiný pořádně nebaví. Občas mě ale docela štve, nebo je mi vyloženě nesympatický. Zároveň mi bylo líto, že jsem ho zklamala. Bála jsem se, že se bude zlobit a nadávat na mě podobně, jako na tu bývalou kamarádku. Že jsem prostě kráva.
Jak jsem tak evidentně bulela v kavárně, napadlo mě, že jsme to právě nedávno řešili na skupině. Kdyby dospělý člověk plakal na veřejnosti, zeptali bychom se, co se děje. Lidi v kavárně se ale tvářili, že si nevšimli. Uvažoval jsem, co bych asi řekla, kdyby se mě někdo zeptal, co se stalo. „To nic. Já jsem jenom na vycházce z blázince, za chvilku si mě zas vyzvednou.“ Snažila jsem se trochu uklidnit, abych nemusela za chvilku nic vysvětlovat dcerce.
Dvě hodinky s malou utekly, dala si zmrzlinu, já s babi čaj. Dcerka si pohrála a povozila se na kolotoči. V papírnictví jsem jí koupila dětské omalovánky a sobě sešit antistresových omalovánek „Návrat k přírodě“. Rozloučily jsme se a já jsem šla na parkoviště, kde už čekali Marek a Honza.
Ten se tvářil, jako by se nic nestalo. V podvečer, když jsme zůstali sami ve společence, jsem mu na otázku, jak jsem si užila odpoledne, přiznala, že jsem z našeho rozhovoru byla špatná a brečela jsem v kavárně. Myslela jsem vážně, co jsem říkala. Nechci ubližovat svému manželovi tím, že budu s někým jiným udržovat vztah. Honza tvrdil, že přece náš vztah narušit nechce. Nejde mu o sex, to je prý naprosté tabu, když jsem vdaná. Skoro mě to urazilo, jsem snad k tomu účelu nepoužitelná?
Nakonec jsem mu, podle něj docela drsně, oznámila, že pro mě by snad byl menší problém, kdybysme si zašukali, než něco plánovat a slibovat si do budoucna. Nechci na něho myslet i doma. Už se mi párkrát stalo, že mi na někom začalo záležet víc, než bylo vhodné. A taky jsme se pořád ujišťovali, že jsme jenom kamarádi. I teď se bojím, aby mi to časem nepřerostlo přes hlavu.
Uklidňoval mě tím, že mě nechce k ničemu nutit. Ale mrzí ho to. Kontakt na sebe máme, a když budu chtít, ozvu se, a když chtít nebudu, neozvu se - a kamarádství prostě vyšumí. Pak jsme kreslili a on mi vyprávěl, jak se měl doma. Máti po něm chce akorát peníze na domácnost. Ale kde je on má prý brát, když jev léčebně, důchod žádný nemá a platí za jiné důležité věci. Měla jsem z něj pocit, že jeho jediným obzorem je plný invalidní důchod. Všichni lidi z jeho okolí se podle něj časem projeví jako podvodníci, nepřátelé, magoři, nebo jim jde jenom o prachy.
Ve chvíli, kdy prohlásil, že jak ho rodiče doma už hodně serou, vyhrožuje jim, že radši skočí pod vlak, znovu jsem se rozbrečela. Nejspíš zklamáním. Nemyslela jsem si, že by byl něčeho takového schopen. Taky mi bylo líto jeho rodičů, kteří ho mají na krku. Když viděl,že brečím, zeptal se: „Já jsem tě rozrušil, co?“ a omlouval se, že to tak nemyslel. Sedl si vedle měna gauč, objal mě kolem ramen a začal mě utěšovat. Říkala jsem, že chápu, že má svoje problémy (to máme tady všichni) a že se někdy může cítit tak mizerně, že by pod ten vlak skočit chtěl, ale mrzí mě, že tím tak vyhrožuje. Sliboval, že už tahle mluvit nebude.
Renata Svobodná
Dušičky procházejí žaludkem
Letos jsme na Dušičky na hřbitov dostali až dnes. Zato jsme si podle rčení, že láska prochází žaludkem, na své rodiče a prarodiče vzpomněli při večeři.
Renata Svobodná
Po 21. hodině všichni spát. A ruce na peřinu!
Jak dokážu, že jdu z práce? Jak dokážu, že jsem venku kvůli psovi, i když zrovna nekaká? Co když jsem náměsíčná? A můžou venku být strašidelné dýně?
Renata Svobodná
Blázinec - 15.den
Vyoraná myš. Zpěv hrobaře. Nejlepší lék na duševní pohodu je práce venku. Švadlena s gramlavýma rukama. Opět relaxace.
Renata Svobodná
Už dva týdny v blázinci
Ještě jsem na cestě, nevystupovat! Krása nesmírná. Nikdo tu nemá péro. Slovenština je sexy (i v podání doktora Sovy).
Renata Svobodná
Ani make up a absence tepláků nezaručí vydařenou neděli.
Neděle naprd. V blázinci je zatím líp. Paralympijské šipky. „Teď mi dejte všichni pokoj, jdu relaxovat!“
Další články autora |
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další
Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Poslance SPD jsem zbil já, přiznal se 17letý mladík. Došlo k dalšímu ničení
Drážďany v sobotu zaznamenaly další předvolební útok. Tentokrát šlo o stánek protiimigrační...
Strach z migrace i rebelie proti levici. Mladí Němci se přiklánějí k AfD
Čekali byste, že mladí Němci volí hlavně Zelené nebo jiné levicové strany? Omyl Roste podíl těch,...
Méně teorie a faktů, více praktických znalostí. Blíží se reforma školních osnov
Premium Ministerstvo školství chystá změnu toho, co a hlavně jak by se měli žáci na základních a středních...
Usnul za volantem a srazil lidi na chodníku. Pro ženu a dítě letěl vrtulník
V Kostelní Lhotě na Nymbursku vjel v neděli odpoledne řidič osobního auta na chodník, kde srazil...
Ärztin/Arzt für Innere Medizin
Allgemein öffentliches Krankenhaus Spittal/Drau
nabízený plat:
172 000 - 273 000 Kč
- Počet článků 21
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 493x
Blog si vedu už několik let, ale tady teprve začínám. Je to pro mě někdy záznam neutuchající samomluvy, amatérská autopsychoterapie, jindy možnost pobavit sebe či čtenáře svým zážitkem. Provází mně na mé klikaté cestě k fyzickému i duševnímu zdraví.
Deník z blázince není aktuální, psala jsem jej v roce 2019.