Chovanci utržení z řetězu jedou do lesa
V pátek odpoledne zazněl návrh na společný výlet do lesa. (Hyper)aktivní Honza přiměl Marka, aby skupinku znuděných chovanců vyvezl svým autem někam do přírody. Tam že se dvě hodinky vyvětrají. Zvali mě, ať jedu s nimi. Já jsem sice do lesa chtěla, ale když to nakonec vypadalo tak, že pojedou samí kluci (Marek jako řidič, Honza, Martin a Rosťa), začalo mi to být trochu trapné. Zvlášť, když se ostatní Honzově agitaci posmívali. Zasmušilý Martin jet nechtěl, protože se nesnese s Honzou.
Občas jsem mívala pocit, že i já Martinovi vadím, když se s Honzou tak často bavím, ale prý to tak není. Martin s oblibou komentuje Honzovy průpovídky svými ironickými poznámkami. Když se ho ráno při snídani Honza bezelstně a vesele ptá, jak se vyspal, odpoví mu s úšklebkem: „To víš, blbě, jako pokaždé.“ Nakonec ho ale Marek a Rosťa přesvědčili, aby jel s námi, že mu výlet prospěje. Na Honzovo nadšené zvolání u auta: „Jé, to je fajn, že jsi tady taky,“ odpověděl: „Díky, to pro mě fakt moc znamená.“ Jinak spolu celou dobu ti dva nepromluvili.
Narvali jsme se nějak do Markova auta. Já jsem seděla vzadu mezi Rosťou a Martinem. Bylo tam strašně málo místa a chudák Martin se celou cestu choulil k okýnku, abychom se na sebe moc netiskli. Nevím, jestli za nedostatek prostoru na zadních sedačkách mohla jeho hřmotná postava, můj rozložitý zadek, nebo to, že staré Markovo auto prostě není určeno k přepravě většího počtu lidí. Celou cestu, obzvlášť v zatáčkách, jsme se vzájemně omlouvali. Na zpáteční cestě chtěl Martin už sedět na místě spolujezdce.
Dorazili jsme k prameni kyselky. To místo si z dětství pamatuji, že bývalo uprostřed lesa, ale teď tam žádný les nebyl, jenom pokácené klády na zemi a pár stojících suchých kmenů. Trochu jsme se napili železité kyselky, vlastně jsem pila jen já z dlaní a Honza si napustil vodu do lahve. Ostatní se báli, co by jim minerálka provedla v břiše, a tak ji raději nepili. Vystoupali jsme na kopec, na kterém na louce stojí několik větrných elektráren. Chtěli jsme dojít přímo pod ně, ale lesní cesta vedla oklikou a my už jsme neměli dost času, začalo se totiž pomalu stmívat.
Tentokrát si k nám dozadu sedl Honza a „galantně“ se odmítal připoutat, když zjistil, že já jsem uprostřed neměla svůj bezpečnostní pás. Žertem nabízel, že mě bude cestou držet. Kluci mu navrhovali, ať se oba k sobě připoutáme jedním pásem. To mě rozesmálo a řekla jsem, že to by byla skoro bondage, ale tu tady nechci provozovat. Honza nevěděl, o čem se bavíme. Začala jsem mu to pobaveně vysvětlovat a Marek se od volantu otočil k nám a zeptal se ho: „Ty se snad nedíváš na porno?“
Pak jsme společně ze srandy vymýšleli, jaké by bylo pro Honzu mučení a pro nás zábava, kdyby byl svázaný a měl v puse roubík, aby nemohl pořád tak mluvit. Já jsem se do té zajímavé představy úplně zabrala. Navrhla jsem, že bychom mu přitom mohli před očima lámat jeho oblíbené pastelky. „V tom případě ale nesouhlasím s roubíkem,“ ozval se škodolibě Martin. Chtěl by prý slyšet jeho zoufalé výkřiky. Mně překvapeně řekl, že netušil, že jsem taková sadistka. Odpověděla jsem mu, že jenom předstírám opačný pól. (O tom jsem se odhodlala mluvit podrobněji až mnohem později.)
Renata Svobodná
Dušičky procházejí žaludkem
Letos jsme na Dušičky na hřbitov dostali až dnes. Zato jsme si podle rčení, že láska prochází žaludkem, na své rodiče a prarodiče vzpomněli při večeři.
Renata Svobodná
Po 21. hodině všichni spát. A ruce na peřinu!
Jak dokážu, že jdu z práce? Jak dokážu, že jsem venku kvůli psovi, i když zrovna nekaká? Co když jsem náměsíčná? A můžou venku být strašidelné dýně?
Renata Svobodná
Blázinec - 15.den
Vyoraná myš. Zpěv hrobaře. Nejlepší lék na duševní pohodu je práce venku. Švadlena s gramlavýma rukama. Opět relaxace.
Renata Svobodná
Už dva týdny v blázinci
Ještě jsem na cestě, nevystupovat! Krása nesmírná. Nikdo tu nemá péro. Slovenština je sexy (i v podání doktora Sovy).
Renata Svobodná
Ani make up a absence tepláků nezaručí vydařenou neděli.
Neděle naprd. V blázinci je zatím líp. Paralympijské šipky. „Teď mi dejte všichni pokoj, jdu relaxovat!“
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
„Smrt režimu.“ Za nápis si má nezletilá ruská studentka odpykat 3,5 roku
Ruský vojenský soud odsoudil žákyni desáté třídy, sedmnáctiletou Ljubov Lizunovovou ke 3,5 roku...
Zavolíme! Kandidáti do eurovoleb se utkají v debatě vysílané i studentům škol
Šest kandidátů pro volby do Evropského parlamentu přijalo účast v debatě Zavolíme!, která bude...
Další případ zpožděné dodávky zbraní. Česká firma se soudí na Ukrajině
Premium Vztahy mezi Českem a Ukrajinou nejsou vždycky idylické. Svědčí o tom soudní spor, na který narazila...
Světlušky mění válčení ve městech. Nové drony snížily počet padlých Izraelců
Premium Jen několik decimetrů velký přístroj může znamenat revoluci městské války: minivrtulník, který...
Samoživitelka skončila v nemocnici a čtvrt roku nemohla pracovat
Téměř deset miliard korun – tolik jen za loňský rok poslaly pojišťovny lidem za úrazy, závažná onemocnění či úmrtí. Životní pojištění pomohlo za...
- Počet článků 21
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 493x
Blog si vedu už několik let, ale tady teprve začínám. Je to pro mě někdy záznam neutuchající samomluvy, amatérská autopsychoterapie, jindy možnost pobavit sebe či čtenáře svým zážitkem. Provází mně na mé klikaté cestě k fyzickému i duševnímu zdraví.
Deník z blázince není aktuální, psala jsem jej v roce 2019.